Předehrou k záběru z autorského tanečního představení, v němž se pohyby tanečnice a jejího dvojníka jemně desynchronizují, je intimní samomluva o paměti, snech a úzkosti, která na sebe bere podobu terapeutického dialogu. Autorčin hlas ve výrazně stereofonním záznamu interpretuje text vycházející z jejího deníku.
